Martina Bartůšková je novou tváří z týmu fyzioterapeutů rehabilitačního centra Revitea. Fyzioterapii a rehabilitaci se věnuje už od roku 1994. Prošla řadou státních i soukromých zařízení a v tomto rozhovoru prozradila mimo jiné to, čím ji přilákalo právě naše pracoviště.
Jak ses k fyzioterapii dostala, co tě k ní přivedlo?
— Inspirovala mě moje maminka, která chodila k jedné velmi šikovné rehabilitační pracovnici kvůli problémům se zády. Pamatuju si, jak mi říkala, že to je pěkný obor, kde se dá lidem pomáhat. Začala jsem se zajímat o to, co to obnáší a kde se to studuje. Tehdy většina kolegů nebyli přímo fyzioterapeuti, ale takzvaní rehabilitační pracovníci. Později jsem se rozhodla, že si vzdělání v oboru prohloubím a absolvovala jsem bakalářské studium.
Inspirací tedy byla maminka. Co tě ale na tomhle oboru osobně chytilo?
— Jednoduše ta práce s pacienty, s tělem. Mám trošku duši samaritána a tohle je pomoc lidem, která má smysl.
Vrací se člověku to, co do práce dává?
— To je to hlavní, co mě u toho drží. Satisfakce z té práce, která je náročná fyzicky i psychicky. Líbí se mi to, že vidíš, jaký má tvá práce efekt, to, že pacientům skutečně pomáháš.
Do rehabilitačního centra Revitea jsi nastoupila po řadě let v lůžkové rehabilitační péči. Co tě sem nalákalo?
— Rehabilitace je obor, který se dynamicky mění. Teď mám možnost setkat se s širší věkovou skupinou pacientů a se širším spektrem diagnóz. Tady v centru Revitea pracuje mladý kolektiv, všichni jsou nadšení a od každého se mohu nějak inspirovat. Velmi mě nalákal také vedoucí rehabilitační lékař Peter Wágner. Vážím si ho lidsky i profesně. Je na něm vidět, že pro svůj obor opravdu žije. A co je důležité: velký důraz klade na další vzdělávání a rozšiřování kvalifikace zaměstnanců.
Úspěch rehabilitace a fyzioterapie závisí nejen na samotném terapeutovi, ale také na klientovi. Bez toho, aby sám prováděl cvičení, aby pracoval i doma, se efekt nedostaví. Máš nějaký recept, jak motivovat?
— Zaručený univerzální recept na to asi neexistuje. Terapeut musí být určitě trpělivý a musí s klientem navázat vztah založený na důvěře. Pacienti, kteří třeba ze začátku nejsou tak otevření, často nakonec doslova roztají. A o to víc, když zjistí, že to, co jim radíš, funguje a že jejich stav se opravdu zlepšuje.
Práce fyzioterapeutů je z podstaty náročná fyzicky i psychicky. Jak nabíráš síly, jak ty sama relaxuješ?
— Tak to se musím trošku smát. Já se to totiž musím znova naučit. Pro mě je dnes relax třeba to, když se sejdu se svou šestnáctiletou dcerou, dáme si kafíčko a popovídáme si. Jinak to ale opravdu moc neumím, to přiznávám. Když jsem ještě neměla děti, tak jsem každý den po práci aktivně sportovala. Dnes to určitě tolik nejde, ale třeba v létě jedu sem tam na kolo, kousek od domu máme cyklostezku. Ale často nemám čas, třeba ani na to, začíst se jen tak do knížky. Vím dobře, že si nějaký způsob pravidelného aktivního odpočinku musím najít, protože to je i něco, co radím našim klientům.
Za rozhovor děkuje David Koubek
|
